Cestování > Jižní Indie > Mumbaj

Mumbaj

19.7.2014
Ráno jsme si zašli do restaurace na snídani. Dali jsme si lassi a takový sladký kopeček kuskusu. Oboje bylo opět výborné. Potom jsme se šli na hotel sbalit a šli si na nádraží koupit jízdenku na vlak do mumbajské části Sion, odkud nám jel večerní sleeper bus do Hospetu. Na nádraží jsme si museli vystát vcelku dlouhou frontu, která ale na Indii postupovala hodně rychle. Ještě jsme se chlapíka před námi zeptali, jestli stojíme ve správné frontě. Kývl, že stojíme a zeptal se nás, kam chceme jet. Už jsme si vytahovala tužku na vyplnění dotazníku, abychom si mohli jízdenku vůbec koupit. Když už byl na řadě ten pán před námi, tak se na nás ještě jednou otočil a ujistil se, že chceme jet do Sionu. Pak se otočil na prodavačku a jízdenky nám koupil a dokonce je ani nechtěl zaplatit. Byli jsme dost překvpení, protože to byl první a poslední Ind, který nám něco koupil, pomohl a nic za to nechtěl. Na nádraží stálo několik vlaků, ale nebyly nijak označené, kam jedou. Zeptali jsme se na jednom z nástupišť, jestli je to správný vlak a pán nám řekl, že je. Tak jsme nastoupili a znovu potkali toho chlapíka, který nám koupil jízdenku. Ten nám ale řekl, že jsme ve špatném vlaku a šel nás doprovodit do správného. Poděkovali jsme mu a nasedli. Musím říct, že jsem vlak čekala daleko v horším stavu, než byl. Trochu jsem se bála o lidi kteří stáli v místech, kde by v Evropě byli dveře a dívali se ven. Ale oni byli zvyklía stálo jich tam dost. Okolí kolejí je zaházeno odpadky, mezi kterými se sem tam objeví kráva nebo spící člověk. Stanice, do kterých vlak přijížděl byly hlášeny z reproduktorů, takže jsme se nemuseli bát, že tu naši přejedeme. Při vystupování jsme jako opatrní Evropani čekali, až vlak úplně zastaví, což ale rozhodně neplatí pro Indy, kteří naskakují do vlaku ještě před jeho zastavením a nedávají přednost vystupujícím. Díky tomu vznikají u dveřního prostoru lehce chaotické situace. V Sionu jsme našli agenturu, která vypravovala náš autobus a nechali si u nich batohy. Hned vedle nádraží Sion je Dharaví, jeden velký mumbajský slum. Hned první nás ve slumu přivítal nechutný smrad, ze kteréh se mi chtělo zvracet. Smrad vycházel z obchodu se slepicemi, které se krčily v malinkatých klecích, kolem spoustu jejich výkalů a samozřejmě i much. Uprostřed toho malého prostoru stál muž a krájel maso. V tom okamžiku jsem se rozhodla jíst v Indii pouze vegetariánskou kuchyni. Hned naproti obchodu se slepicemi bylo řeznictví, ve kterém stál bílý muž a s pološíleným výrazem leštil svoji sekyrku a díval se při tom na nás. Kupodivu jsem si ale nepřipadala nebezpečně. To se ale nedalo říct o Tomovi, který se zastavil s tím, že nás pronásledují dva chlapící a že bude lepší, když se ze slumu radši vypaříme. Neměla jsem nic proti. Ze slumu jsme si zašli na oběd a pak se toulali místními uličkami a trhy. Viděli jsme taky obchod Baťa. V Ugandě mi tvrdili, že Baťa je z JARu, tak mě zajímalo, co si myslí tady. Zeptala jsem se jednoho z prodavačů, odkud je Baťa. Pán se hrdě napřímil a řekl, že z Karnataky... Z obchodu jsme pak zamířili k nedalekému kinu. Chvilku jsme koketovali, že bychom zašli na trhák Hate Story 2, ale bohužel ho promítali v čase, kdy už jsme měli být v autobuse. Pokračovali jsme teda na trh, kde jsme si koupili pivo a banány na cestu. Bylo už dost hodin, tak jsme se vrátili zpět do agentury. Cestou jsme viděli značku silent zone, což nás pobavilo, protože všude byl hrozný rámus a do toho neustálé toubení řidičů. Autobuse přijel o něco později, ale na Indii pořád včas. Netušili jsme, co čekat od toho, že měl být sleeper, ale realita nás mile překvapila. Místo klasických sedaček měl autobus kóje s postelema. Byli jsme rádi, že se budeme moct přes noc vyspat, i když Tomovi byla postel trochu krátká.