Cestování > Indie > Klášter v Tashidingu, socha v Namchi

Klášter v Tashidingu, socha v Namchi

4.10.2010
Vstáváme o půl sedmé a vyrážíme do kopce ke 2km vzdálenému chrámu, který je nejhezčí,  co jsme viděli a má kolem sebe spoustu chortenů, z nichž jeden má o jeden stupeň více než ostatní a smývá prý hříchy - pouhým pohledem na něj. Tak ho hledáme a poctivě počítáme stupně a pak jsme se rozhodli, že bude jednodušší prostě pohlédnout na všechny.

Vracíme se na snídani a dáváme si omeletu za 20 a čaj za pouhé tři rupie! Platíme a čekáme u hotelu na jeep do Jorethangu, o kterém paní domácí tvrdila, že odsud pojede před osmou. Trochu jsem měl strach jestli tomu tak opravdu bude, ale bál jsem se zbytečně. V Jorethangu ihned přesedáme do sdíleného jeepu do Namchi, tam ještě usmlouváváme s řidičem rozumnou cenu, za kterou nás vezme na kopec k 36 m vysoké soše guru Padmasabhavi. Socha je opravdu obrovská, zlatá a lidi u ní vypadají strašně malí. Stoupáme nahoru na plošinu, abychom byli soše co nejblíže a potkáváme tu spoustu mladých mnichů, kteří se s námi dávají do řeči a vypadají, že mají celkem široký přehled. Děláme pár fotek s nimi a se sochou a díváme se na protější kopec Sophok, kde se staví další socha, ale přes opar není toho moc vidět. Je to dalších 12km a protože se chceme dnes dostat do Siliguri na vlak, tak druhou sochu vynecháváme.

Vracíme se na parkoviště a řešíme problém, jak se dostat do Namchi. Všechna auta jsou totiž zabookovaná, jelikož si všichni najmou auto, se kterým se i vrací. Když jsme neuspěli, vydáváme se po silnici zpět dolů, že třeba něco odchytneme. Po chvílí zastavuje samo jedno auto, u kterého jsme se už ptali a nabízí nám, že pokud se vyjdeme, tak nás svezou - zdarma. Samozřejmě jsme se vešli a opět si měli s kým povídat. Zastavují v kopci u kamenných zahrad, kde jdou na oběd. Čekat na ně se nám nechce, tak se loučíme a jdeme zase po svých. Za chvíli se nám ale podařilo stopnout další auto, které nás svezlo asi za 30 rupií do Namchi.

Tam jen přesedáme do sdíleného jeepu a vracíme se do Joretangu. V hotelu si vyzvedáváme batohy. Simča se snaží domluvit,  jestli bychom si je mohli přebalit někde v pokoji, recepční nechápavě hledí a pak někam mizí. Za chvíli nám přináší nosiče. Zjevně nepochopil, co jsme chtěli... Jdeme ke stanovišti autobusů a po pár metrech nás zastavuje pán v autě, že by nás kus svezl za 100 rupií a pak by nám domluvil bus, abychom pokračovali do Siliguri. Nevíme, zda tomu věřit a než to stačíme probrat, tak se objevuje Ind, se kterým jsme jeli ve firemním autě k jezeru Kchecheopari a tvrdí, že je to bezpečné, takže nabídky využíváme a už se vezeme společně s dalšíma dvěma, které přibral. Takhle se tu vytěžují auta...

V Siliguri jsme byli docela pozdě a nastal zmatek s organizací cesty do Kalkaty. Vlak jsme měli zabookovaný až na zítřek, takže ho na internetu ruším, ale rezervace na dnešek už nelze provést, asi už je na ní pozdě. Na vlak je to dalších 7 km a místní nám nabízejí raději přepravu autobusem. Nakonec se Simča přiklonila k mému názoru, že bude jistější využít bus než riskovat, že se nedostaneme do vlaku resp. nelehneme si tam, ale stejně si pořád myslela, že vlakem by to bylo lepší. Autobus má místa na leženi (170x70cm), ta jsou ale pro dva a s mojí výškou je to trochu problém. Takže vyjednáváme, že já budu mít pro sebe celé dvojlůžko a Simča jediné jednolůžko, které v autobuse bude. Jdeme na večeři a vracíme se zaplatit těsně před odjezdem. Místa máme, ale dvě a dvě za plnou cenu. 2x více se nám platit nechce, tak se dohadujeme, že takto jsme si to přece nedomluvili a nakonec se domlouváme na kompromisu, že zaplatíme tři lůžka - 900rupií. Je skoro osm a autobus už čeká jen na nás a jede se... V Kalkatě bychom měli být po 12 hodinách.